Kalendář

Srpen 2010
Po Út St Čt So Ne
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Kontakt

foto

Máša Růžičková
info@astroinspirace.cz

Archiv

  • 23Srp

    ve 19:04 hodin letního času, na 1°26´ Ryb

    Tomuto stupni Ryb přísluší sabiánský symbol „Veverka, schovávající se před lovci“, s dalším výkladem „Potřeba jedince zajistit si budoucí živobytí a chránit se před prvky agresivity ve společnosti.“

    V Mayském orákulu je dnešním symbolem OC (čteno ouk) – průlom, nový začátek, průvodci a strážci, autentičnost, srdce.

    Dnes stojí proti sobě Slunce v Panně a Luna ve znamení Ryb. Panna – odvádění povinnosti a služby se záměrem vytvořit podmínky pro blaho celku – Ryby. Cesta, kterou se vydal titán Prométheus, když ukradl bohům oheň, aby jej předal lidem. Jako věštec věděl, jaký trest ho za tu opovážlivost čeká, avšak jeho soucítění s lidmi přesahovalo všechna jeho utrpení.
    Najděte si teď chvilku a začtěte se do vyprávění o vzniku Rady třinácti domorodých babiček, třinácti moudrých Lilith, jehož součástí je také příběh moderního Prométhea Vaška a jeho lilithovské pomocnice Ivy. Článek uvádím se souhlasem jeho autorky, Lídy Chrášťanské.

    Dříve než se pohodlně usadíte, ještě jedno upozornění:

    od 20.srpna do 13. září je opět planeta Merkur ve zdánlivě zpětném pohybu. Je to doba krajně nevhodná pro instalaci nových softwarů, nákupu nové elektroniky, uzavírání smluv. Naopak je v tomto období vesmír nakloněn činnostem s předponou re-, například renovace, regenerace, reedice, renesance (obnova) vztahu,  odkládané opravy v domě, bytě, které dlouho čekají na vyřízení, stěhování do nového bydliště apod. Můžeme se setkat s odloženými odjezdy a příjezdy z cest, se zrušenými lety.

    Tak a teď už to slíbené počteníčko.

    Článek se jmenuje Pocházím z kmene, který ztratil svou paměť.

    Tuto větu jsem zaslechla v dokumentárním snímku o Kongresu domorodých babiček od jedné z jeho západních účastnic. Kongres se konal v říjnu 2004 nedaleko New Yorku. Dodnes nějak ve mně tato slova zní. Když jsem snímek viděla, tekly mi dojetím slzy a pak jsem se znovu přesvědčila, když jsem o kongresu jen vyprávěla nebo jsem ukázala fotografii „babiček“, že i další lidé byli dojatí nebo nadšení.

    A tak mne napadlo, že by byla velká škoda, aby tato informace zůstala pro veřejnost utajená.  Rozhodla jsem se, že o kongresu napíšu článek, i když nejsem novinářka a dokonce jsem na něm ani osobně nebyla. Ale znám Vendulku z Prahy, která na kongresu působila jako dobrovolná pomocnice.

    Vydala jsem se za ní, abych ji vyzpovídala a vypůjčila si od ní písemné materiály o kongresu. Inspirovala mne k tomu, že jsem posléze vyhledala i Vaška a Ivu, kteří na kongres vezli posvátný oheň z Nového Mexika. Využila jsem i článku z internetu od Rachel Lehmann-Haupt – Babičky spojují.

    Téma mne oslovuje i proto, že vnímám změnu vztahu ke stáří a starým lidem, který dnes v naší společnosti existuje. Vím, že v dávných společnostech byli staršinové ti, kdo rozhodovali nebo alespoň radili, byli ctěni pro životní moudrost, kterou za běh svého života nashromáždili.

    V původních společnostech je to tak dodnes. V západní společnosti vítězí rychlost a kvantita nad moudrostí a poctivostí. Jako problém cítím, že si mnozí staří lidé neváží sami sebe, nejdou cestou získávání moudrosti a jejího předávání a nepůsobí na ty mladší jako samozřejmé autority.

    Respekt ke stáří, který byl dříve spojen s úctou k tomu, čím člověk během svého života prošel a jaké zkušenosti získal,  se někde ztratil. Mladí se bojí stárnout, čemuž se nelze divit vzhledem k postoji společnosti, která mládí glorifikuje a hodnotí lidi podle jejich výkonu. Současně vím, že jediná cesta je začít u sebe, stěžování si ještě nikdy nikomu nepomohlo.

    Ještě bych chtěla říci, že spojení kongres babiček pro mne zní trochu zvláštně, babička je vlastně zdrobnělina báby, ale úplně jinak zní než anglický výraz „grandmother“ – velká matka. Velká matka, to je matka všech – nestará už se jen o své děti, v původních společnostech je to matka celého kmene, na spirituální úrovni je o řád výš, vládne vizemi.

    V New Yorku se třináct domorodých babiček (nebo spíš moudrých žen ve zralém věku) sešlo z celého světa,  z amazonského deštného pralesa, arktické oblasti, z velkého lesa amerického severozápadu, rozlehlých plání severní Ameriky,  z Černých hor jižní Dakoty, z vysočiny střední Ameriky, hor Oaxaca, pouště amerického jihozápadu, hornatého Tibetu a deštného pralesa střední Afriky.

    Sešly se, aby diskutovaly osud planety Země a jak oživit tradice, rituály a léčení, které ji mohou zachránit. Jejich učení poskytuje příklad sjednocování pradávných a moderních cest, v nichž ženy mohou organizovat osobně i politicky  záchranu svých kultur a péči o budoucnost.


    Tři dny se tyto moudré ženy, které jsou  šamankami a léčitelkami, scházely na soukromých schůzkách, aby hovořily o způsobech, jak sdílet své nejposvátnější cesty s lidmi, kteří byli jejich utlačovateli.

    Mezi nimi byla i Tsering Dolma Gyalthong, tibetská emigrantka a zakládající členka Tibetské asociace žen, která má na světě více než 30 poboček, Flordemayo – majská tradiční léčitelka a Juliette Casimiro, mazatecká stařešina.

    Hovořily o svých vztazích a svých způsobech léčení. Účastnily se v modlitbách, rituálech a ceremoniích těch ostatních. Setkaly se i s právníky, kteří se specializují na pomoc domorodým lidem a pracovaly na hledání společného hlasu. Aby dodaly sílu a důraz svým individuálním hlasům, ustanovily stálou alianci, nazvanou Rada 13 domorodých babiček.

    Rita Pitka Blumenstein, arktická yupická léčitelka, která učí o původní americké kultuře, hovořila o vizi, kterou měla, když jí bylo 9 let, že jestli nepřenese své tradice mladým lidem a nenaučí se zachránit zemi, „budeme trpět…Myslím, že jsme se narodily na této zemi, abychom tohle udělaly, protože nám naše babičky řekly, když něco začnete, pak nepřestávejte, pokračujte, dokončete to.“

    Během několika dní jednání se výbor dohodnul, že vytvoří globální alianci, aby pracoval společně a tím sloužil jak obecným cílům, tak i specifickým místním zájmům. První setkání v New Yorku bylo dobou naděje a inspirace.

    Babičky jsou jak ženy modlitby, tak ženy akce. Jejich tradiční způsoby je spojují se silami země. Jejich vzájemná solidarita vytváří síť, která může napravit nespravedlnosti nevyváženého světa; světa odpojeného od základních zákonů přírody a původních učení, založených na respektu pro veškerý život.

    Po třech dnech setkávání se na další 4 dny připojilo k výboru kolem 300 lidí. Babičky se otevřely shromáždění západních „zralých“ žen – politickým aktivistkám, spisovatelkám, umělkyním – aby začaly diskuse, jak pracovat, aby byly zachráněny rodiny, komunity a život na této planetě.

    Globální setkání žen otevřela svým projevem Vilma Mankiller, bývalá vůdkyně čerokézského národa v Oklahomě. Byla první žena v historii, která vedla americký kmen – a to druhý největší v USA. Pak se starší moudré ženy představily a učinily prohlášení o své alianci:

    „My, mezinárodní výbor třinácti domorodých babiček, reprezentujeme globální alianci modlitby, vzdělání a léčení pro naši Matku Zemi, všechny její obyvatele, všechny děti a pro dalších sedm generací, které přijdou po nás. Jsme hluboce zneklidněny ničením naší Matky Země, které nemá obdoby, a destrukcí původních způsobů života. Věříme, že učení našich předků osvítí naše cesty nejistou budoucností. Hledáme další vize skrze realizaci projektů, které ochraňují naše různé kultury: země, léčení, jazyk a rituální způsob modlitby a skrze projekty, které vzdělávají a pečují o naše děti.“

    http://waterblessings.org/grandmothers_messages.html

    Začátek a konec každého dne byl posvěcen modlitbou vždy jiné členky výboru. Mluvily o svých proroctvích, o tom, že teď je čas vybrat si, jak žít a udržet život na této planetě. Během jednání v menších sekcích babičky a západní ženy diskutovaly o plánech ohledně využití obnovitelných zdrojů, záchraně kultur a druhů, kooperativních projektech. Dále diskutovaly o otázkách zabránění postupujícímu globálnímu oteplování a eliminování nukleárních zbraní, o nových modelech léčení, které integrují tradiční a západní medicínu.

    V původních kmenových kulturách byla Rada Babiček uctívána jako konečná autorita ve většině kmenových záležitostí, včetně vedení válek. Teď se moudré hlasy spojují, aby zesílily své poselství.  V době, kdy většina politických dialogů je tvrdých a konfrontačních, tento nový moudrý hlas domorodých starších žen může pozvednout úroveň politických jednání.

    Členky aliance se dohodly na dalším vzájemném setkávání a společné práci na několika projektech. Další setkání se konalo na jaře 2005 v Novém Mexiku. Na podzim roku 2006 je naplánováno setkání v Dharamsale v Indii, v exilovém domově Tibeťanky Tsering Dolma. Jejich úmyslem je mít soukromou audienci u Dalajlámy – k posílení míru a k uznání jejich solidarity s tibetským lidem a jeho právem na svou vlast.

    Jak to všechno začalo?
    Babička 23 vnuků Bwiti z Gabonu Bernadette Rebienot, měla vizi výboru babiček. Řekla, že ženy v Gabonu se pravidelně scházejí v lese, aby sdílely své vize a aby se modlily za světový mír a za blaho jejich lidí. V Gabonu, když babičky mluví, prezident poslouchá, řekla.

    Pak do Gabonu přijela Jenane Prevatt, známá pod spirituálním jménem Jyoti, americká duchovní učitelka, klinická psycholožka a autorka knihy „Anděl zavolal mé jméno“, která byla vydána i u nás. Přijela se učit u Bernadetty a obě ženy shledaly, že sdílí stejnou vizi výboru babiček a  rozhodly se pracovat společně, aby ji uskutečnily na západě. Jyoti zmobilizovala svou organizaci Centrum pro posvátná studia (Center for Sacred Studies), aby setkání babiček sponzorovala. Spojila se s dalšími ženami a začaly připravovat 3denní setkání výboru a navazující Globální setkání žen.

    Tato duchovní učitelka celým svým životním dílem buduje jednotu, založenou na principu – vše tu má místo a  jedno nevylučuje druhé.. Samozřejmě to dráždí ty, kteří říkají „to je dobré, toto je špatné“ (neboť i spirituální prostor je vícevrstevnatý a je tu velmi silná vrstva lidí, kteří upřednostňují jeden určitý pohled a zkoumají ty druhé, jestli je nepřesahují ).

    Jyoti je zkušenější, pohybuje se v těchto situacích jako mistr na hraně paradoxu a protikladu, ten, kdo překročil určitou úroveň. Takto žít znamená to nenaslouchat té části ega, která posuzuje a říká např. „to je dobrý či špatný léčitel, dobrý či špatný směr“.
    Schopnost obejmout vše, mít v sobě toleranci a vstřícnou laskavost, patří ke zralému věku a proto Jyoti pomohla vytvořit toto setkání zralých žen, které mohou společně zkoumat univerzum a jednotu skrze rozdílnosti – (jako 12 měsíčků, kteří sedí spolu u ohně, nesoutěží, společně se starají o to, aby oheň hořel celý rok). Mladý člověk musí obstát v materiálním světě a toto si mohou dovolit ti, kteří jsou z něj už trochu vyvázáni. Babičky zažily mnoho – a to samozřejmě může vést buď k moudrosti nebo k zatrpklosti – člověk si může vybrat.


    Jyoti s Agnes, nejstarší ze třinácti babiček

    Slyšela jsem takovou paralelu o pralese. Je tam jeden strom, portugalsky se mu říká „mama velha“ – stará matka,  který roste velmi dlouho, svými kořeny sahá tam, kde nikdo nebyl a jeho koruna sahá nejvýš z celého pralesa až k Bohu. Podporuje ostatní stromy a pomáhá jim. Když padne, strhne sebou hodně stromů, které jsou s ním kořeny a lianami provázány, ale v zemi zůstane informace o jeho zkušenostech, z níž pak vyroste další „mama velha“.

    Vendulka mi o svých dojmech z kongresu vyprávěla: „V mé rodině byli silní muži a spíše slabé ženy a tak jsem stále hledala, jak ten deficit napravit. V poslední době potkávám silné ženy a jsou pro mne velkou oporou. Setkání babiček mne velmi oslovilo a shodou okolností to vyšlo, i když jsem si musela vyjednat vízum, nechat doma tři děti, manžel musel pracovat i za mně v kanceláři, ale osud mi v tom pomáhal.

    První tři dny byly o seznamování babiček, mluvily o sobě, co dělají, co by chtěly vytvořit a jak by měla vypadat jejich spolupráce. Druhá polovina byl otevřený kruh s asi 300 účastníky, mezi nimi byly i velmi známé osobnosti, např. Jenifer Borosan, známá zpěvačka, spisovatelé, političtí aktivisté. Asi třetina byli muži, podíleli se na programu i na technickém servisu.

    Celé to začalo zapálením ohně, který byl přivezen v lampičkách z posvátného místa v Novém Mexiku, přes celou Ameriku  až do New Yorku. Oheň hořel ve dne v noci a starali se o něj muži. Oheň pomáhal nést svými plameny naše modlitby ke stvořiteli. I ukončovací ceremonie byla u ohniště, které nechali vyhasnout (v letadle nelze vozit otevřený oheň a tak vzali uhlíky z ohniště a každý účastník si je mohl vzít sebou).

    Kongres byl v Tibet House, kde se obdobná setkání konají, byli jsme tam všichni i ubytováni. Takto velká akce tam však dosud nebyla, takže např. jídlo se muselo připravovat na směny. Pravidelně ráno, v poledne a večer vedla jedna z babiček modlitbu. Lidé tak měli možnost zažít cestu modlitby různých národů.

    Proč právě babičky? Myslím, že Jyoti měla nějakou vizi o spojení ženské moudrosti  celého světa. Aby v tom dnešním přetechnizovaném světě, kde je důležitý úspěch , peníze, soutěživost, jsme se konečně začali zajímat o zemi a ekologii a o uzdravení země a vztahů. Abychom se podívali ze ženského pohledu na možnosti léčení násilí v rodině, alkoholismus, civilizační nemoci, vykořisťování přírody.

    Všech 13 babiček jsou vlastně léčitelky a šamanky, každá má svou moudrost a každá z nich zastává specifickou cestu modlitby. Byly tam kromě Evropy zastoupeny všechny kontinenty, pozvaná byla i zástupkyně Austrálie, ale ta pozvání odmítla.

    Některých modliteb jsem se zúčastnila, byl to velmi silný zážitek. Mohla jsem být na všech všech programech kromě porad, kde byly jen babičky s tlumočníky. Tam nemohla ani Jyoti.

    Z  původně pozvaných 13 žen se sešlo jen 12, třináctá tam poslala svou neteř. Nedostala vizum, protože není vdaná. Myslím, že byla z Nepálu. Africká babička je v radě gabunského prezidenta. Protože se v Gabunu začal rozrůstat patriarchát, vláda přestala dávat na radu starších. Rada babiček zasáhla a teď se situace zlepšila.

    Jeden večer vyprávěly babičky příhody z dětství nebo z manželství a zejména příhody arktické babičky byly velmi veselé. Na těch setkáních jsme se často hodně nasmály. Jeden den se rozdělily po 2 – 3 a uspořádaly přednášky na určité téma, např. násilí v rodině, alkoholismus, neekologické chování. Mimo jiné se setkaly i s americkými dětmi a ty se jich ptaly, co co je napadlo, co je trápilo nebo co chtěly vědět.

    Členky aliance na závěr dávaly dárky těm ostatním. Arktická babička Rita Pitka Blumenstein vyprávěla, že  když byla malá, řekla jí její babička, že až bude stará jako ona, že pojede na setkání babiček, že jich bude 13, a že jí dává 13 kamenů, aby pro ně měla dárek. Rita celý život kameny opatrovala a na setkání je přivezla. O Ritině babičce ještě jedna zajímavost: v době, kdy žila, řeč jejího národa vůbec neobsahovala slovo „já“.

    Babičky si od své aliance slibují, že budou slyšeny. Chtějí se zveřejnit, tento rok jedou např. za dalajlámou, loni napsaly dopis kardinálovi kvůli zrušení papežských bul, které zapříčinily pronásledování domorodých obyvatel různých zemí a znemožňování jejich náboženských původních cest.

    Jyoti se snaží na jejich setkání a aktivity získat peníze. Všechny nahrané věci ze setkání se hned prodávaly, babičky přivezly různé výrobky, prodávaly se trička, upomínkové předměty – aby bylo na organizaci dalších cest . Jyoti měla asi jen třetinu potřebných peněz, když setkání začalo, v průběhu měla už polovinu.

    Jyoti měla sice tuto vizi, ale nevěděla dopředu, jestli se babičky spolu domluví, jestli budou ochotny respektovat cesty těch ostatních.
    Jaká byla práce dobrovolnice? Pracovala jsem v kuchyni, protože moje angličtina nebyla perfektní. Tam byl tam běžně personál jen pro 80 lidí, a protože účastníků kongresu bylo kolem 300, dobrovolníci jim dělali předpřípravu zeleniny a pomáhali nosit nádobí. Práce se mi líbila a seznámila jsem se při ní s mnoha zajímavými lidmi z celého světa.

    Poznat takové osobnosti mělo rozhodně vliv na můj život, posílilo mne to. Když jsem byla malá, považovala jsem za poctu být mužem. Možná proto, že můj táta byl velká osobnost. Musela jsem pracovat jako kluk a ani jsem se neoblékala jako holka, takže hledání své ženské stránky pro mne trvá léta.“

    Vendulka mi také prozradila, že oheň z chrámu v Novém Mexiku vezli na kongres naši krajani Vašek a Iva. Z jejich vyprávění jsem měla pocit, že toto téma by stačilo na celovečerní film.


    Jyoti si přála přinést posvátný oheň, který by zahájil a provázel celý Kongres. Vybrala oheň, který hoří v maličké kapli El Santuario De Chimayo, v horách Nového Mexika. Byl sem předán k opatrování v 70. letech, po skončení války ve Vietnamu, a poté, co „obešel“ svět ve jménu míru. Tento chrám je něco jako Lourdy. Na plotě kolem chrámu visí berle těch, kteří je už po zázračném vyléčení nepotřebovali. V chrámu je socha Panny Maria a také Pražského Jezulátka – i pro toto bylo možná příznačné, že oheň vezli Češi.

    Jyoti o svém přání hovořila při návštěvě Čech měsíc před zahájením Kongresu. Nápad uspořádat misi a přivézt babičkám posvátný oheň nadchl několik lidí. Nakonec se  podařilo tuto dobrodružnou cestu uskutečnit. Vašek, který cestu také finančně podpořil, a Iva letěli do Los Angeles, odkud vypůjčeným autem cestovali přes Californii, Nové Mexiko a dalších 10 států.

    Cesta napříč Spojenými Státy trvala 8 dní, z toho 7 dní vezli oheň ve 2 petrolejových lampách a žáruvzdorném kufříku s otvory na kouř, který pro tento účel Vašek nechal zhotovit. Každý večer se ubytovávali v motelech, které měly samostatné vchody do pokojů, přenesli tam kufr s lampičkami a nechali oheň odpočívat ve skleněných svících.

    Jedli pouze ráno a večer, aby oheň opouštěli jen na nezbytně nutnou dobu. Jednou, když se vraceli z nákupu do motelu, upozornil je indický recepční, že v domě je zákaz používat otevřený oheň a že on má povinnost ho uhasit, kdekoliv ho najde. Naštěstí byl Ind a tak respektoval, že svíce hořela na oltáři, který Vašek s Ivou v pokoji zřídili. Když tankovali benzín, musela Iva s kufříkem vystoupit asi 50 metrů před pumpou a počkat, až bude moci po natankování nastoupit.

    Jednou byli zastaveni policistou pro rychlou jízdu. Vašek se obával, aby policista neviděl kouř z kufříku a požádal ho, aby si mohl odskočit na záchod. Policistovi to připadalo podezřelé, upozornil ho, že má pistoli, kdyby náhodou chtěl utéct a že ho bude střežit. Tím ale byla odvrácena pozornost od auta a Iva mohla mezitím kufřík otevřít a kouř vypustit ven.

    Napínavé bylo i zapalování ohniště na místě kongresu, kde foukal vítr a oheň tak tak neuhasl. Vaškovi pomáhala víra, že „má-li se oheň na kongres dostat, tak se tam přes všechny překážky dostane“. Když předali oheň do rukou Jyoti a babiček, vypráví, že z něj spadlo všechno to napětí a dostavila se velká únava, takže většinu doby kongresu prospal.

    Iva mi sdělila: „Děkovala jsem Bohu, že se nám podařilo uskutečnit tuto „ohňovou misi“ a symbolicky tak předat mírovou pochodeň do rukou moudrých žen, které mají být námi všemi slyšeny. Celý zahajovací večer jsme slyšeli slova vděčnosti a radosti, mnohé babičky plakaly a obdarovávaly nás. Vidět a slyšet tyto úžasné ženy bylo mým největším uspokojením a naplněním z této cesty“.

    Ráda bych ale ještě zmínila Vaškovy postřehy z kongresu: když se sejdou ženy, aby něco řešily, za chvíli se ozývá smích. Je to kontrast se zkušeností, že  když se sejdou muži, po chvíli začne atmosféra houstnout, jakoby důležitost jednání a témat jim nedovolila zažít si humor a uvolnění.

    Druhý postřeh se týkal kontrastu postojů členek výboru. Např. po projevu indiánské babičky, která velmi emocionálně mluvila o osudu svého kmene a o nebezpečí, které hrozí světu a plakala při tom, vystoupila tibetská babička a mluvila o potřebě meditace, abychom nebyli pohlceni stavy své mysli. A úžasný fakt, že mezi těmito silnými a moudrými ženami, které vyrůstaly na různých koncích zeměkoule a v různých kulturách, bylo možné vzájemné přijetí a tolerance.

    A na závěr tedy ještě pár myšlenek, kterými mne inspirovali moji přátelé. Pocházíme z kmene, který ztratil svou paměť. Ale nejen ji ztratil, on ji ani nehledá. Paměť ztratila svou hodnotu. A co můžeme dělat my, když toto slyšíme a vidíme, pro uzdravení našeho světa nebo pro návrat paměti v našem kontextu?

    Co dědečkové? Nejsou někde ve světě dědečkové, kteří také chtějí přispět k uzdravení planety? Zdá se, že muži jsou více individualisti, pracují spíš každý za sebe.  Babičky v dávných společnostech byly u narození i smrti. Proto se asi říká „porodní bába“ a říká se to dnes i mladým ženám. Porodní bába byla vždy velmi oceňována, neboť držela práh mezi smrtí a znovuzrozením. Stejně tak starší ženy na vsích omývaly a oblékaly mrtvé.

    V současné době naše společnost řeší, jestli porodní báby opět budou moci stát u porodu – v přeneseném významu – kdo smí stát u mystéria zrození.

    A tak se nakonec vracím ke knize Anděl zavolal mé jméno, kde Jyoti popisuje, jak prochází od pročišťování na osobní úrovni života k univerzálním prožitkům společným všem lidem. Pokud dostatečný počet lidí nastoupí tuto cestu, pak „v tomto stavu můžeme opět nastolit rovnováhu na této planetě a láska se může stát stavem vědomí, který budou sdílet všichni namísto nenávisti, strachu a násilí“…. Záleží jenom na nás.

    autorka Lída Chrášťanská

    Na youtube najdete s babičkami různá videa, toto je například jedno z nich.

    http://www.youtube.com/watch?v=GAvlrJskWAk&translated=1

    Příjemné stále ještě letní dny vám přeje Máša Růžičková

    http://waterblessings.org/grandmothers_messages.html
  • 09Srp

    v 5:08 hodin letního času, na 17°25´ Lva

    Jelikož je ještě pár míst volných, ráda bych vás hned v úvodu upozornila na možnost přihlásit se u mne na Planetární konstelace, konané 11. a 12. září 2010. Zájemcům detaily a přihlášku na vyžádání pošlu.

    18. stupni Lva přísluší sabiánský symbol „Chemik předvádí svým studentům pokus“, s podvysvětlením „Lidská mysl prožívá vzrušení z objevování při zkoumání skrytých přírodních procesů.“

    V mayském orákulu je pro dnešek symbol CIB (kíb) – důvěra, milost, vnitřní hlas, intuice, mystický přenos.

    Zvýšené napětí vesmírných planetárních energií, vlekoucí se od zatmění Luny 26. června, vygradovalo tento víkend, přesněji v pátek 6.srpna v noci, ve chvíli, kdy Luna vstoupila na území znamení Raka. Tvar velké trojnožky, který tvořily planety do toho okamžiku, se za její účasti proměnil do dokonalého akceschopného tvaru čtverce a věci se doslova daly do pohybu.

    Člověk by si to představoval poněkud jinak než zatopené oblasti a vylité řeky, zničené domy a lidi bez střechy nad hlavou. Rak však patří do trojice  vodních znamení, v nichž voda má své hlavní slovo. Stejně jako patří do jeho domény rodina a vztahy v ní, výživa materiální i citová, rodinná minulost, resty a nedodělky v rodinných systémech, které na sebe přebírají současné generace, protože ty předešlé usilovaly především o přežití a neměly čas řešit svá traumata, zranění a bolesti.

    Mnozí astrologové a další bedliví pozorovatelé a znalci planetárních a přírodních cyklů vnímají přítomnost jako sled mimořádných událostí, na něž si je nutno pomalu zvykat jako na součást našeho každodenního rytmu. Povodně či jiné katastrofy jsou nejen u nás, ale i v dalších zemích a světadílech.

    Pokud budete chtít odlehčit náročným dnům, vězte, že existují místa na mapě, kde jsou takové události běžnou součástí života a lidé tam žijí dál, dokážou si poradit s tím, co na ně proudy vody valí. Například v jižní Americe jsou takové přírodní úkazy pomalu na denním pořádku.

    Odtamtud pochází několik z celkem třinácti moudrých žen,  babiček, které se setkaly a spojily proto, aby společnými silami pomohly podpořit sílu a moc matky země, naší domovské planety, odpovídající právě znamení Raka. Měla jsem tu čest strávit jedno odpoledne s několika z nich a načerpat jejich nezdolnou energii a vůli po dosažení pokojného života na naší planetě. V příštím příspěvku bych vás s nimi a s jejich prací ráda seznámila  blíže.

    Jedním z doporučení moudrých babiček, šamanek a stařešin svého rodu je ošetřování vody jako základního a nezbytného zdroje života. Podíváte – li se na stránky japonského fotografa Masaru Emota, uvidíte, jak agresivita nebo negace vodu doslova rozloží na beztvarou hmotu a naopak jak vlídné a laskavé slovo nebo hudební tóny  utváří krystaly vody do nádherných symetrických tvarů. Sytíme se buď tím prvním nebo druhým a záleží na nás, jak k vodě promluvíme, jakou energií ji nabijeme. Pozřeme ji nebo dáme vypít svým dětem tak nebo tak.

    Fotografie se slovy „I love you“

    Pod sklenici s vodou můžeme položit na papírek napsané slovo Laskavost stejně jako můžeme při pití vody pomyslet na něco milého anebo nemusíme dělat vůbec nic. Voda uspořádá své buňky podle toho, jak ji naprogramujeme. Při takovém množství technických a vědeckých objevů dnešní doby je skoro neuvěřitelné, jak je tento jednoduchý a účinný.

    Masaru Emotovi se v roce 1994 v jeho laboratoři v Tokiu po mnoha pokusech a omylech podařilo pořídit první fotografii vodního krystalu. Bylo provedeno velké množství zkoušek a pokusů a jejich výsledky ukazují, že hudba, slovo, myšlenka či motlitba má vliv na strukturu vodního krystalu.

    Máša Růžičková